|

Někdy začátkem roku 2006 se rozhodla skupina
potápěčů libereckého klubu Nautico zorganizovat
mení expedici vrakového potápění na východním pobřeí Bulharska.
Po dlouhém a usilovném přemýlení nad termínem, byl vybrán měsíc srpen,
tedy konec prázdnin. Pak u zbývalo jen dát dohromady sluný tým,
který by byl ochoten se expedice zůčastnit a který by zároveň respektoval vybraný termín.
A tak mi někdy v březnu volal Petr Fatka, jestli bychom se s kamarádem této akce zúčastnili.
Po krátkém přemýlení a zvaování pro a proti jsme nakonec souhlasili. Sloení expedice,
tedy kromě rodinných přísluníků, bylo následující: Petr Fatka, Roman Kupec,
fotograf a mecená celé akce Viktor Hoření - vichni z potápěčského klubu Nautico Liberec,
Ondřej Kopecký, Bronislav ilka a Lucie Bydovská z potápěčského klubu Stalaktit Liberec a
nakonec vynikající fotograf Václav Kří se synem Filipem.
Protoe
větina z nás nikdy předtím v Bulharsku nebyla a rozhodně se tam nepotápěla,
bylo nutné zajistit spoustu věcí od dopravních dispozic pro cestu auty, přes seznam výstroje,
sehnání map a přesných souřadnic, ubytování a tak dále a tak dále. Nakonec jsme 18. srpna
ve 20 hodin konečně vyrazili dvěma vozy v neměnném personálním sloení.
Před námi bylo 1700 kilometrů a zhruba 26 hodin jízdy. Kromě malé nehody těsně před Brnem
jsme vcelku bez problémů dorazili do bulharského městečka Černomorec.
Podle místních podmínek jsme se rozhodli,
e si najmeme nějakou mení loď a odpotápíme vrak
obchodní lodi s názvem Mopang. Tento velmi zachovalý vrak se nachází asi ve vzdálenosti asi 5 kilometrů,
to jest asi 40 minut plavby od přístavního města Sozopol.
Sehnat v Bulharsku a konkrétně v lokalitě Černomorec - Sozopol slunou loď, která by vyhovovala naim potřebám,
bylo téměř nadlidským úkolem. Poadovali jsme aby loď byla schopna pojmout estičlennou potápěčskou skupinu
s vekerým vybavením a navíc alespoň dalí dvě osoby coby pomocná a dokumentační skupinka,
dále jsme potřebovali, aby bylo moné na loď připevnit čidlo sonaru. Pomohla náhoda.
Kdy jsme procházeli přístavní mola Sozopolu a vybírali z mnoha lodí tu,
která by snad byla schopna naim poadavkům vyhovět (a bylo jich opravdu málo),
začal se zvedat vítr a spustil se silný dét´. Zrovna jsme procházeli kolem lodi,
která vyčnívala mezi ostatními svou upravenou a moderně vyhlíející palubou.
Zrzavý kapitán se snail loď udret u břehu a zabránit otloukání boků lodi o dalí ukotvené čluny.
Viktor na nic nečekal a s cigárem v puse přispěchal na pomoc.
I přes jazykovou bariéru si nakonec oba kluci "pokecali", dohodli a my ostatní měli pocit,
e konečně bude jeden z důleitých kroků za námi. Objevil se vak dalí problém.
Plnění vzduchu, se kterým jsme původně počítali bylo v takovém stavu,
e naim podmínkám rozhodně nemohlo vyhovovat a tak začalo dalí shánění a
tentokrát důleitějí. I tady pomohla náhoda a vlastně zrzavý kapitán.
Dostali jsme tip snad na jediný sluný kompresor v Sozopolu. A tak v závěru i tento problém byl vyřeen.
Na druhý den jsme tedy ji mohli vyrazit za cílem, který nás vechny zajímal a lákal.
Je
22. srpna 13 hodin stojíme na molu a netrpělivě vyhlííme nai loď. Konečně připlouvá a my můeme začít
nakládat vekerý materiál. Kadý si hledá své místo. Loď je opravdu tak malá,
e v esti lidech máme co dělat abychom se na ni veli. Instalujeme sonar,
fotografové chystají svoje drahé nádobíčko a během dvaceti minut vyráíme.
Čeká nás čtyřicet minut plavby na místo určení. Proplouváme kolem ostrova Sv.Ivana,
GPS nám odpočítává čas kdy dorazíme nad vrak a zapnutý sonar postupně skenuje dno.
Radujeme se z klidné hladiny, která nikomu z nás nezpůsobuje potíe a probíráme poslední podrobnosti ponoru.
Konečně jsem na pozici vraku. Vichni bedlivě sledují obrazovku sonaru a kapitán se pilně věnuje své práci.
Po chvíli projídění sem a tam se konečně ozve jásot. Na obrazovce vystupují oblé kontury vraku, to je ná cíl.
V Polsku jsme byli zvyklí, e kapitán vyhodil lano se zátěí na pozici vraku. Konec lana byl označen velikou bójí.
Zde svádíme troku tvrdý boj s kapitánem, který chce za kadou cenu loď přikotvit k naemu sestupovému lanu.
Nakonec se domlouváme a děláme to po svém. Jako sestupové lano pouíváme lutou polypropylenovou plovoucí ňůru 9mm
zakoupenou přímo pro tento účel.
Rozdělujeme se na tři skupinky po dvou potápěčích.
Bude to první seznamovací ponor a tak je úkolem
kadého seznámit se s polohou vraku, vyhledat místa vhodná pro penetraci a vyhledat zajímavá místa pro fotografování.
Krom toho má první dvojice potápěčů za úkol uvázat konec lana za stabilní část vraku,
připevnit stroboskop pro lepí orientaci a připevnit jednu komplet vystrojenou záloní láhev se směsí pro dno.
Jakmile tato dvojice lano připevní,
dá na hladinu signál a obsluha lodi připevní tři pětilitrové barely na místo bóje.
Sestupujeme
k vraku, který leí v rozmezí hloubek 27 a 31 metrů a který je na pravém boku mírně utopen v písku.
V hloubce 20 metrů se začínají rýsovat kontury tohoto mohutného stometrového kolosu. Je to nádhera.
Viditelnost se pohybuje okolo 7-10 metrů, vude nás obklobuje spousta medůzek a
voda připomíná čistou jabloneckou přehradu. Při sestupu cítíme mírný proud,
který nás unáí jiným směrem ne bychom chtěli, ale jakmelile se ponoříme k palubě vraku,
která leí bokem, proud mizí. Orientace je vcelku jednoduchá a tak začínáme s exkurzí.
Jen pravidelné umění bublin mě ujit´uje, e kolega je tam, kde má být,
protoe nemohu spustit oči z lodi. Hned na zádi nás zaujme něco,
co leí na palubě a připomíná obrovskou hvězdic..po chvíli si uvědomujeme,
e je to náhradní čtyřpaprskový lodní roub.
Nezdrujeme se a o pár metrů blíe ji směrem k přídi nalézáme první vstup do útrob kovového obra,
zakreslujeme si jej do hrubého náčrtku a pokračujeme. Času je relativně dost.
Po celou dobu expedice počítáme s kolegou s časy na dně od čtyřiceti do edesáti minut,
ostatní skupinky jsou o něco konzervativnějí. Pomalými tempy se blííme k prvnímu nákladovému prostoru.
Jak tomu u vraků bývá, ve je ji zčásti přikryté vodní faunou a flórou i přesto vak
jsou patrné vechny důleité tvary a obrysy. Prvním nákladovým prostorem se dá skrze přepáku
proplavat do dalího, ve kterém ji nalézáme část nákladu. To co my vidíme jsou ozubená kola,
krásně natosovaná v dřevěných bednách, které i po třičtvrtě století drí svůj tvar.
Pokračujeme a dostáváme se pod první palubovou nástavbu. Změt popadaných schodiť,
kovových rotů, trubek a ventilů. Nezdrujeme se, jen koukáme a pokračujeme, víme,
e toto je dalí z míst, které nesmí uniknout foto objektivům naich kolegů.
Proplouváme podpalubím jen těsně pod deskou paluby tak,
e kadou chvíli máme vedle sebe otvor jednoho z nákladových prostorů.
Dostáváme se a na příď. Najednou přichází světlo nejen z boku,
tedy z otevřených nákladových prostorů, ale i zezhora.
To je ale..při při poloení vraku na bok jeho levá část...teď mi to dochází,
to je kráter po námořní mině, která způsobila potopění lodi.
Přifoukneme něco málo do křídel a během chvilky se ji vznáíme nad celou tou parádou.
Vidíme ten vykousnutý kus oceli v celé své kráse. Metr nebo dva směrem k přídi pořád visí kotva,
krásná a na svém místě. Čas se nám přiblíil a my se vracíme pomalým stoupáním k zádi a k sestupovému lanu.
Čeká nás pěkná chvilka nudy na laně a pak u nám kolegáčci pomáhají na palubu naeho taxi kuneru.
Potápění v dalích dnech je
poznamenáno ztrátou barelů, coby bójí a tak nezbývá ne zhruba
půl hodiny na neklidném moři hledat znovu vrak, znovu jej vybójkovat a pak u uvést do správných
kolejí naeho dalího plánu, kterému dnes vládne focení a vyvazování míst pro fototgrafy.
Dnes se také půstíme hlouběji do útrob a prohlédneme si více vnitřek.
Protoe nám odpadl jeden potápěč kvůli problémům s výstrojí, narychlo se domlouváme,
e půjdeme v trojici a fotograf si vezme k ruce někoho dalího. Je rozhodnuto a nae trojice,
tj. Broněk, Petr a Ondra se domlouváme na postupu ponoru. S Ondrou máme cíl jasný,
chceme vplout do vraku v zadní části u lodního roubu.
Petr se chce motat kolem dvojice fotografů a "sólo" se podívat pod kapitánský můstek,
samozřejmě s nataením linky. Abychom věděli, kdo jde poslední z vody a kdo tudí vezmě
zpět záloní láhev a stroboskop, máme na sestupovém laně malé smyčky, kadá z dvojic ji vezme,
kdy bude končit ponor. Ve je domluveno.
Nae
trojice skáče do vody, v deseti metrech si vzájemně zkontrolujeme výstroj,
ve je OK a tak se poutíme za dalím potápěčským dobrodrustvím.
Plánujeme čas na dně 40 minut, záloní plán 45 minut. Ve je tak jak má být.
Prohlííme si nezajímavý zadní prostor uvnitř lodi, smotáme linku a přesouváme se se k nákladovým prostorům.
Tady se chvilku zdríme, smotáme linku a chceme si jetě jednou prohlédnout vrak z vnějí části,
resepektive jeho nástavby. Čas se nám nemilosrdně zkrátil, čtyřicet minut je za námi,
podle plánu ponoru měla být nae trojice poslední, kdo poleze z vody,
v obrysech vidím Viktora s part´ákem, jak mizí na výstupovém laně.
Otáčíme a míříme k němu. Najednou klepnu do Ondry. Na laně zůstala jedna smyčka a Petra nikde nevidíme.
Hrkne ve mně, harddisk rotuje. Překročili jsme plán o minutu, co není takové drama.
Nicméně, rychle se domlouváme s Ondrou, e jetě jednou doplujeme k místu,
kde si chtěl Petr prohlédnout vnitřek vraku, pro jistotu beru z lana záloní láhev.
Plaveme poměrně rychlými tempy znovu téměř do půlky vraku.
Tady je linka vyvázána dovnitř a označená ipkou. Začnu se potit, protoe vím,
e tahle linka by tu neměla být, to nebylo domluvené. Krčení ramen u Ondry říká,
e ani jeden nevíme, jestli je Petr s klukama na laně, nebo jestli nezůstal někde uvnitř?
Trochu se uklidňuji. Naskočila nám zhruba pětačtyřicátá minuta. Ondra je na hranici se směsí tak,
aby se ještě vpořádku vrátil, já mám plynu víc, rychle se domlouváme,
e začne stoupat nahoru a já se pustím po lince dovnitř. Vichni máme stejnou výstroj.
Dvojče 2x12, dekompresní láhev 7L se směsí EAN50 a já mám jetě S40 s kyslíkem.
Záloní láhev je S80 naplněná nitroxem 32%. Vím, e jestli tam někde Petr je,
měl by mít jetě plyn. Potím se, zrychluje se mi tep a začnu rychle dýchat, ne se pustím dovnitř,
potřebuji se uklidnit. Minutu nebo celou věčnost jen tak leím. Pak se pustím po lince dovnitř.
Po zhruba patnácti metrech linka končí. Je evidentní, e tu Petr není a e jen vyvázal místo pro fotografa.
Kdybych si já blbec prohlédnul ipku na začátku zjistil bych, e je na ní napsáno "strojovna".
Uklidnil jsem se, mám za sebou téměř hodinu času na dně, ve dvojčeti mi pořád zbývá kolem 50 barů,
ve ostatní mám plné. Ondra se pro mě jetě vrátil s tím, e Petr je u na laně. Jsem klidný a t´astný,
rychle hledám ve wetnotesu profil pro hlubí ponory abych ten svůj nějak upravil.
Nejsem odborník na dekompresi a tak prostě jen logicky protáhnu zastávku při přechodu na deko směs
a pak zůstanu dlouho v esti metrech na kyslíku. Uklidňuji se tím, e na lodi máme
jetě komplet hladinový kyslíkový set a máme pojitění DAN :. Teprve nahoře se dozvídáme,
e Petr zapomněl vzít smyčku. Navíc nás viděl v obrysech pod sebou jak odepínáme záloní
láhev a pro jistotu nám jetě poslal na záloním světle po laně vzkaz. My u ale byli pryč.
Viděli jsme na laně Viktora s part´ákem a mysleli jsme, e to je jeho buddy Roman neboli Budha.
Poučení je, e pořád je se co učit.
Dalí dny jsou ji podobné těmto.
Budha začíná kreslit náčrt vraku.
Postupně do něj zakreslujeme a upravujeme to, co objevíme.
Chybí nám kamera a tak alespoň Viktor udělal několik videosekvencí z vnějích částí vraku,
co nám hodně pomůe při překreslování. Je tu poslední den a my se rozhodujeme,
zda vyrazíme nebo ne. Zvednul se vítr a prognóza toho, zda ustane či nikoli,
není příznivá. Nakonec se rozhodujeme, e vyrazíme. U při výjezdu z přístavu na volné moře to začíná házet.
Cestou zaertujeme s Poseidonem a doráíme na místo. Hodinu se snaí kapitán hodit lano s kotvou tak,
aby se zachytilo za vrak a neunesl nás proud bůhvíkam. Skáču do vody jako první.
Během chvilky se mi loď neskutečně vzdaluje. Snaím se plavat, ale moře je silnějí.
Loď je zakotvena a má jen velmí omezený prostor pro manévrování. Jsem zpocený jako čuně,
plavu co mi síly stačí a přesto se pomalu vzdaluji od lodi,
nakonec se přátelům podaří hodit mi lano a já s jetě větím vypětím ručkuji proti proudu v plné výstroji k lodi.
Jsem tak udýchaný, e ani nemůu mluvit. I samotné drení se lana mi dělá problémy.
Trochu se vydáchám, rychle vypustím křídlo a s představou klidného pádu do hloubky ručkuji po kotevním laně.
Proud je ale tak silný, e zhruba do hloubky 15 a 20 metrů mám co dělat abych se ví silou posouval ní.
Navíc je lano tak dlouhé, e nestojí kolmo k vraku, ale "leí" hodně ze ikma.
Místo volného pádu tak musím ručkovat moná padesát metrů, ne se proud uklidní.
Netuím, jestli jde do vody jetě někdo. Je to poslední ponor, spíe rozloučení s vrakem.
Akorát já chci jetě domapovat otvor způsobený minou.
Blíím se těsně nad vrak s naprostým dechovým deficitem,
a těsně nad ním se proud uklidní. Zklidňuji svoje dýchání a téměř s otevřenou pusou zírám na vrak.
Viditelnost se dnes otevřela snad na 20 metrů a já ho asi poprvé vidím v celé majestátnosti a kráse.
Nemám vak moc času na rozjímání, plavu na příď, měřím, zakresluji.
Vidím, e i dalí odválivci li do vody a mám radost.
Protoe lano, za které byla loď ukotvena bylo tak naponováno,
e hrozilo prasknutím, poutím pro jistotu svou bójku a její konec připevňuji k vraku.
Vlny jsou takové, e necítím, jestli je bojka ji nahoře nebo ne. Naponuji proto ňůru a stoupám nahoru.
V sedmi metrech s hrůzou zjit´uji, e bojka na hladinu nedorazila,
dofukuji ji na maximum a v esti metrech na dekompresi se jí tak tak drím,
zase s vypětím vech sil. Přeiju tu dekompresi při které se modlím at´ je vechno vpořádku.
Nakonec bójku odříznu, vylítne na hladinu a já jetě asi dvě minuty stoupám.
V duchu chválím červený oblek, který je na hladině vidět. Loď je ode mě tak daleko,
e bych k ní snad nikdy nedoplaval, bojku unáí proud. Natěstí jsem poslední,
kdo leze z vody a tak kapitán rychle "odkotví" a v dosti vysokých vlnách jede pro mě.
Loď se mi chvílema dostává nad hlavu a já mám docela obavy,
jestli se mi na ten ebřík vůbec podaří vylézt. Konečně mi kluci pomáhají nahoru a já děkuji Bohu,
e jsem přeil. Bójku vytáhneme hákem ji cestou zpět. Loď se houpe a je mi patně.
Doráíme naposled do přístavu a vykládáme věci. Loučíme se s kapitánem,
děláme poslední fotky a necháváme Sozopol za zády.
Proili jsme tu pěkné potápění a téměř deset dní pohody.
Závěrem chci poděkovat fotografovi
libereckého klubu Nautico Viktoru Hořenímu,
díky jeho tědrosti a podpoře se mohli ostatní potápěči zúčastnit této akce pouze za minimální náklady.
Do celé akce, včetně nákupu GPS a sonaru, investoval téměř 70.000 korun,
sám se celé akce zůčastnil a jetě udělal spoustu fotek.
Za to a za pohodu, jakou vnesl mezi nás DÍKY.
|